Stepweb.cz

Slovo „voodoo“ též označuje kreolské rituály a bylinné léčitelství v americkém městě New Orleans, z nichž zpravidla vytratila původní polyteistická náboženská tradice.

Jedno ze starých náboženství západní Afriky, v němž hlavní roli hrají ochranná božstva a mrtví předkové, kteří těmto božstvům slouží. Mezi božstvy se rozeznává takzvaný Bůh-stvořitel (Nana Baluku) a Bohové-hybači (Vodunové), kteří jsou dětmi stvořitelových dvojčat Lisy (boha Slunce) a Mawu (bohyně Měsíce). Stvořitel je kosmogonický princip, který do světského dění nezasahuje: světu fakticky vládnou jeho vnoučata Vodunové. Vodunů je velké množství a jejich počet není omezen. Někteří vystupují jako ochránci konkrétního kmene či rodového klanu.

V západoafrickém náboženství vodoun, podobně jako v mnoha dalších kultech Afriky, je hlavní důraz na předcích. Každá rodina duchů má vlastní kněží; kněžství je často dědičné. U mnoha klanů jsou hlavními božstvy Mami Wata (bohyně vody), Legba (mladý symbol mužství na rozdíl od starce, kterým je v haitském kultu), Gu (bůh železa a kovářství) a Sakpata (božstvo nemocí).

Do karibské oblasti se kult voodoo dostal spolu s otroky dováženými ze západní Afriky. Podstatný rozdíl mezi africkým a karibským kultem spočívá v synkretické proměně původních božstev (loa nebo lwa) do podob křesťanských (římskokatolických) svatých. Mohlo jít o snahu zakrýt pravou povahu „pohanské“ víry před otrokáři, kteří Afričanům zakazovali její praktikování. Afričané například v Ježíšovi spatřovali svého Boha Oxala, a v podobě Jana Křtitele viděli svého vlastního Boha bouře Shanga.

Na ostrově Hispaniola (Haiti a Dominikánská republika) se praktikuje kult Sevis Lwa (služba duchům), který je směsí původních náboženství řady afrických národů především z oblasti Nigérie a Konga. Vzhledem k velkém důrazu na uctívání předků se na některých místech ostrova uctívá též památka jeho původních domorodých obyvatel, indiánů Taíno a Arawak. Současnou podobu haitského voodoo ovlivnila též řada dalších vlivů (včetně islámu), takže se jedná o skutečně kreolské náboženství.

Službou duchům Haiťané usilují o dosažení harmonie s vlastní podstatou a okolním světem v podobě osobní síly a pohotovosti při řešení životních situací. Součástí této harmonie je sounáležitost v rámci rodiny a širšího společenství. Společnost vyznavačů má podobu širší rodiny a zasvěcenci jsou „dětmi“ svých učitelů.

Stejně jako v africkém vodoun je středobodem haitského kultu bůh-stvořitel (Bondye neboli „dobrý bůh“), jenž je víceméně shodný s Bohem křesťanským. Nad naším světem je však natolik povznesen, že jej zde zastupují výkonní duchové (též „svatí“, „andělé“, či „mystéria“), k nimž se vyznavači obracejí s prosbami o pomoc stejně jako ke svým předkům. Duchové se dělí do skupin neboli „rodin“ (kterých je pravděpodobně 21); mezi významné rodiny duchů patří Rada (odvozené od duchů etnických skupin jazyka Gbe v západní Africe), Nago (od etnik jazyka Joruba) a Kongo, což je spojená rodina duchů původně ze západní a střední Afriky. Další rodiny jsou např. Ogou (vojáci), Ezili (ochránci žen), Azaka (zemědělci) a Ghede (božstva smrti a plodnosti); jednotliví duchové používají svou příslušnost k rodinám jako příjmení; známí duchové jsou např. Ezili Dantor, Danbala Wedo, Papa Legba Atibon a Agwe Tawoyo.

Duchové se na Haiti dělí zhruba do dvou základních kategorií na „horké“ (Petwo) a „chladné“ (Rada). Duchové chladní (Rada) jsou spíše přátelští a rodinní, zatímco horcí (Petwo) jsou spíše bojovní a neposední. Duchové obou skupin mohou být nebezpeční, když se rozčílí, a žádná z kategorií není vysloveně „dobrá“ ani „zlá“.

Podle tohoto náboženství má každý své duchy, z nichž jeden je každému jedinci nejbližší (tzv. „met tet“). Každý však může vyznávat i mnoho ostatních duchů a ani met tet nemusí být jeho hlavním duchem. Člověk však nevzývá duchy libovolně, ale podle toho, které takzvaně „má“ podle své povahy či osudu. To, které duchy kdo „má“, se dozví například při obřadu nebo ve snu. Mimoto ovšem každý vzývá též duchy svých pokrevních předků, což je velmi významná součást tohoto náboženství. Kult předků je vlastně základem voodoo a mnoho duchů jsou vlastně předkové, kteří byli do božského statusu povýšeni (například Agasou, někdejší král Dahome).

Většina vyznavačů není zasvěcena; zasvěcení není k službě duchům nezbytné. Zasvěcenci neboli kněží jsou zodpovědní za zachovávání rituálů a písní a udržování dobrých vztahů mezi duchy a lidskou společností . Je jim svěřena hlavní role při službě všem duchům v dané rodině. Kněžím se říká „houngan“, kněžkám „mambo“. Níže postavení jsou „hounsi“, zasvěcenci, kteří pomáhají kněžím při bohoslužbách.

Haitská rodinná bohoslužba začíná až několikadenní složitou přípravou, kdy se staví oltář, rituálně připravuje a vaří drůbež a jiná jídla. Obřad se zahajuje několik katolických modliteb a písní ve francouzštině; pokračuje litanií v kreolštině a některém africkém jazyce, jež se obrací ke všem evropským a africkým svatým a lwa, které domácnost uctívá; a poté následuje veršovaná modlitba ke všem hlavním duchům domu, zvaná „priyé gine“ neboli africká modlitba. Po dalších úvodních písních přicházejí písně pro všechny jednotlivé duchy (první z nich je pozdravem bohovi bubnu hounto); začíná se rodinou Legba, pokračuje přes rodinu Rada a po přestávce začíná část bohoslužby věnovaná rodině Petwo, která končí písněmi pro rodinu Ghede. Při zpěvu písní přicházejí jednotliví duchové a navštěvují shromáždění tak, že posedají jednotlivé přítomné a mluví a jednají jejich prostřednictvím. Každý duch vyslechne pozdrav od přítomných zasvěcenců a předává výklady, rady a duchovní útěchu těm, kdo jej požádají o pomoc. Obřad trvá mnoho hodin až do rána dalšího dne.

V každém domě vyznavačů je vyhrazen jeden nebo více stolů předkům a duchům, na němž jsou obrázky a sošky duchů, voňavky, jídlo a další věci, které mají ti kteří duchové rádi. Minimální vybavení představuje bílá svíce a sklenice vody, případně květiny. V den příslušného svatého či ducha se zapálí svíce, odříká modlitba Otčenáš a Zdrávas Maria a pozdrav duchovi Papa Legba. Ten takzvaně „otevře bránu“ ke konkrétnímu duchovi, se kterým se poté pohovoří. S vlastními předky nemusí vyznavač hovořit prostřednictvím Papa Legby, protože jsou takzvaně „jeho krve“.

Historicky nejvýznamnějším obřadem voodoo v dějinách Haiti byl obřad Bwa Kayiman v srpnu 1791, jímž začala haitská revoluce a ostrov se osvobodil od francouzské koloniální nadvlády. Vznikla zde první černá lidová republika na světě. Při obřadu byl duchu Ezili Dantor obětován vepř, poté Ezili Dantor posedl kněžku a všichni přítomní přísahali, že budou bojovat za svobodu.

Obecně rozšířené mylné povědomí o kultu vodou se opírá především o takzvané „zombie“ a „panenky voodoo“. Existují sice určité etnické důkazy o tvoření zombie, jedná se však o nevýznamný jev v rámci haitské venkovské kultury, který není součástí vlastního náboženství vodou. Tyto záležitosti má na starosti spíše bokor (černokněžník) než kněz lwa gine (afrických duchů).

Zapichování špendlíků do panenek je historicky doloženo v rámci léčitelství jako způsob určování tlakových bodů (akupresura). Jak se z něj stala metoda přivolání kletby na určitou osobu v kultu zvaném New Orleans voodoo (hoodoo), je záhadou. Je možné, že šlo jeden ze způsobů sebeobrany otroků, kteří chtěli zastrašit své pány. Tato praktika se ovšem neomezuje pouze na neworleánské voodoo, ale vychází též z evropských magických praktik i středoafrických kultů nkisi. Tyto „panenky voodoo“ se v haitském vodou neobjevují, ačkoli turisté si je mohou koupit na Železném trhu v Port au Prince. Do obecného povědomí se jejich spojení s náboženstvím vodou dostalo nejspíše prostřednictvím horrorových filmů.